Co by bylo, kdyby bylo ...
Co by bylo, kdyby bylo aneb Povídání o Vesci u Sobotky
Vesec u Sobotky je jednou z nejmenších vesnic. Máme 25 čísel popisných, 26 stálých obyvatel, hodně chalupářů a hlavně dlouhou historii. V roce 1995 byla obec vyhlášena památkovou rezervací. Najdete zde zachovalý soubor roubených chalup „soboteckého typu“ a náves uspořádanou do „okrouhlice“. Při procházce obcí se podrobněji seznámíte s její historií prostřednictvím deseti informačních tabulí. Zastavení návštěvníkům představí např. historii jednotlivých domů i památné Svaté Trojice, hasičský sbor, elektrifikaci obce či populární filmování.
Na úvod se zastavme u hasičského sboru. Byl založen v roce 1899. Od té doby stále pracuje, i když si přiznejme, že některá léta byla jeho aktivita větší, jindy zase horší. Je známé, že vesnice žije tehdy, když se všichni společně sejdou. Je jedno, zda je to při práci nebo zábavě. O to se tady právě hasiči starají. Je stále co vylepšovat. Každým rokem v létě pořádají setkání všech obyvatel vesnice včetně chalupářů. Zároveň proběhne cvičení s požární technikou (máme krásně opravené historické stříkačky). Členská schůze sboru je obohacena zastavením nad kronikou, nechybí pohoštění, pivo a příjemná zábava. Letošní listování v kronice pod názvem „Co by bylo, kdyby bylo“ bylo návratem do sedmdesátých let minulého století. Tehdy byla zpracována studie kolektivní rekreace v objektech lidové architektury ve Vesci. Investorem byl ONV Jičín. Celou akci řídil Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Pokračováním projektu byl návrh řešení ploch. Hlavní výkres obsahoval všechny objekty a jejich využití. Některé měly sloužit k rekreačnímu ubytování, jiné jako klubovny nebo ubytování jednotlivců. To bylo zpravidla v patře roubených statků. Nezapomnělo se ani na zájmovou a tělovýchovnou část, své místo našla i kultura. Plán počítal s hřišti na košíkovou, tenis, volejbal, minigolf i fotbal. Nechyběla atletická část – prostor pro skok vysoký a daleký. Rekreantům měl sloužit gymnastický sál a různé kutilské dílny. Pro ty se počítalo s využitím bývalých stodol a chlévů. Součástí celého zařízení bylo muzeum s expozicí lidové architektury, restaurace pro 200 osob, hospoda pro 60 osob, zahradní restaurace, prodejna a parkoviště pro 12 autobusů a 57 osobních aut. Okolo vsi byla navržena cesta s několika ohništi na táborák, aby rozveselení táborníci nerušili spáče. Pro rekreanty vyčerpané sportem a kutěním byla vyprojektována i sauna. Nad celým areálem měl bdít spráce. Také se počítalo se zaměstanci, kteří měli dovoleno bydlet v objektech ve vsi ve dvou číslech popisných. Z místních obyvatel vesnice se plánovalo ponechat pouze majitele čp. 1, kteří zde sice nebydleli trvale, ale jejich objekt už v té době sloužil k individuální rekreaci. Usedlost koupili po sedláku vystěhovaném v padesátých letech.
Je na první pohled jasné, že tak rozsáhlý projekt se neobejde bez hlubokých zásahů do dispozice všech staveb. Byly vytypovány objekty jak dřevěné tak i zděné určené k demolici a naopak se do vsi měly přenést některé nové dřevěné i zděné objekty. Tento velkolepý projekt byl zpracován v roce 1974.
Projekt byl tedy zpracován a odevzdán investorovi. A co dál? Začalo vyjednávání s jednotlivými majiteli usedlostí. V té době nastala generační výměna. Většinu chalup vlastnili staří lidé, děti se hrnuly do paneláků ve střediskových obcích nebo městech. Chalupaření a rekreace ve vesnicích se teprve rozjíždělo. Většina lidí si spíš postavila chatu, než by renovovala nějakou polorozpadlou roubenku na vesnici. Majitelé se pochopitelně bránili. Představa, že statek, který vlastnili několik generací má sloužit jako nějaká klubovna či ubytovna, byla nepřijatelná. Naštěstí stejně nepřijatelná byla i představa investora, že po podobném způsobu rekreace touží i ředitel či odboráři některého z velkých průmyslových podniků. Pro ně bylo daleko jednodušší postavit si rekreační zařízení pro zaměstance „na zelené louce“a nestarat se o to, kam vystěhují původní majitele, kteří byli odhodláni bránit se i soudní cestou. Pak tu byl i další problém. Dohlíželi na ně památkáři. Ke každému zásahu a stavbě bylo nutné mít jejich souhlas. Sám investor neměl dost peněz a navíc nedával záruku využití vybudovaných objektů. Vše bylo odloženo a nakonec to odnesl čas. Je dobře, že se podařilo zachránit vesnici s roubenkami tak, jak byly před sto, dvěstě i více lety. Opět nám nastává výměna generací. V létě ožívá náves dětmi, teď už vnoučaty a pravnoučaty původních majitelů nebo i chalupářů. Po nevydařené plánované kolektivní rekreaci se začaly roubenky prodávat k rekreaci individuální a nebo je zdědili potomci majitelů. Někteří se vrátili a žijí zde natrvalo, jiní jen o víkendech. Všichni rukou společnou pečují o to, aby chalupy byly krásné, udržované a hlavně stále živé. Každý majitel si svého majetku váží.
O to víc mrzí, když si majetku neváží obec, zbavuje se ho a rozprodává. Stalo se tak v případě obecního domku. Byl postaven v roce 1915 na místě bývalé pastoušky a sloužil k ubytování obecních chudých. Později v něm byla knihovna, schůzovní místnost hasičů, úřadovna místního národního výboru, občanského výboru, naposledy sloužil jako klubovna mládeže. Při natáčení filmů si ho půjčovali filmaři. Má novou střechu, jinak volá po rekonstrukci. Stále slyšíme, nemáme peníze, není potřeba. Pravda, peněz není nikdy dost. Vesec je ale vesnická památková rezervace, v kraji jsou jen dvě. Existuje řada dotačních programů, ze kterých lze peníze získat. V posledních letech rozkvetlo spousta obcí, které nejsou tak unikátní památkou. Přesto mají svá kulturní centra, obyvatelé se mají kde scházet. Je trapné, přijedou-li turisté a ptají se kde si koupit pohlednici či nějaké povídání o Vesci. Chtějí si odvézt na památku drobný suvenýr, turistickou známku či kalendář. Hasiči spoléhají na smlouvu se „svatým Petrem“, který se snaží na společné posezení zajistit pěkné počasí. Zatím vše vycházelo, ale i on není všemocný.
Chyba je v tom, že Vesec nemá žádného člena v obecním zastupitelstvu. Při současném způsobu voleb má mizivou naději, že se tam někdo dostane. Získávání dotací není jednoduchou záležitostí, ale také to není věc nemožná. Chce to jen dobrou vůli, která mnohdy chybí. Proti prodeji obecního domku byla sepsána petice, kterou obec nepřijala s tím, že je pozdě a vše je rozhodnuto. Vázne i informovanost o rozhodnutích obecního úřadu.
Povídání o Vesci zaslouží optimističtější závěr. Přijďte se podívat, postůjte u veseckých zastavení. Budete-li chtít vědět více podrobných informací, zastavte se v čp. 15. Zde bydlí paní Marie Šimůnková, místní kronikářka. Ráda si s Vámi popovídá. Zajímavé informace včetně bohaté fotodokumentace naleznete na www.vesecusobotky.cz